KONCERTY JAZZKLUB 1983 - 1987
FOLK V ÚDOLÍ 85
MARIÁNSKÉ ÚDOLÍ 26.října 1985
Tato hudební přehlídka vznikla, ani nevím proč. Šlo nám především o velkou pestrost akcí. Vůbec nešlo o to, aby tato přehlídka vyzrála v nějaký ojedinělý festival komplexního typu, jímž bychom se mohli pyšnit. Neříkám, že nemám z této oblasti některé věci rád, ale příliš jsem se nikdy na tento druh nějak zvlášť nezaměřoval. I při zajišťování této akce neubylo nepříjemností s institucemi a pamatuji se, že naopak starostí přibylo a energie jsem tehdy vydal hodně. Mylně jsem se domníval, že s folkaři a ostatními příbuznými nebudou starosti. Nakonec jsem byl ale překvapen návštěvností této akce, která dokonce dosáhla rekordu. Odhadem asi 700 návštěvníků a z toho platících 585. Tehdy náš zřizovatel povolil otevřít spojovací dveře mezi sálem a závodní jídelnou. Lidmi se to jen hemžilo. Bylo vidět spousty známých, až se pletli všichni dohromady. Když jsem se rozhlížel kolem sebe, všichni tehdy vypadali spokojeně. Na pódiu se střídali tu jeden, tu dva i víc. Pak se blížil večer a já litoval, že nepřijela Dáša Voňková, ale bylo dost jiných dobrých a zajímavých. Bylo cítit jak nálada graduje a to díky náhodně zvolené dramaturgii. Kolem půl deváté večer hrála poslední kapela "TŘI" za trapné přítomnosti pánů z Stb. I přesto pěkný závěr Pepy Nose o tom, že země je kulatá. Nakonec jsem měl dobrou náladu, která ještě potom pokračovala za přítomnosti několika přátel ve tři
hodiny ráno v jednom panelovém bytě v Hlubočkách. Pepa Nos zahrál společně s houslistou Slávou Formanem "PÍSEŇ MARIÁNSKÉHO ÚDOLÍ" , která vznikla na této půdě a i dnes málokdo ví, že tato píseň opravdu existuje.
HLT
Původně folkové duo Miroslava Veselovského a Jiřího Šindara, založené studenty UP Olomouc začátkem 80-tých let, orientované na městský folk. K převzatým skladbám domácí i světové folkové provenience postupně přibývaly vlastní skladby a česky orientované folkové melodie. V této době je nejúspěšnější píseň J.Šindara Promoklas. J. Šindar končí studium a odchází na jižní Moravu.
Osiřelý Miroslav Veselovský se v silovém poli studentských večírků nejen při kytaře a zpěvu potkává se spřízněnými hudebními dušemi a všichni spolu kamarádí a hrají a chodí do hospody, jak to tak v tom věku bývá. Nakonec se vykrystalizovalo silné jádro, kde M. Veselovský skládá písně a píše texty, Z. Pánek píše čím dál častěji hudbu k textům a hraje sólovou kytaru, zvuk kapely podpoří kontrabas a zpěv Zuzky Krňávkové, přichází posila v mladším bratru Petrovi Veselovském a Aleši Juchelkovi, který hrál na bonga. Kapela hraje svoje skladby a skladby britského folku, folkrocku a irských lidovek (- k této zálibě vydatně dopomohl olomoucký lektor na UP John King, posel a šiřitel britské kultury). Na repertoáru se objevují také Simon s Garfunkelem a C.S.N.Y , hlavně ale vícehlasý zpěv dle jejich vzoru, který se stává poznávacím znakem HLTu. Za spoluhráče postižené vojenskou službou pak zaskakuje vždyochotný Karel Plíhal, a protože vojenská služba postupně zneschopňuje mužskou osádku, je v kapele skoro doma. Bylo to příjemné období folkových festivalů, kolotočů a přehlídek, na kterých se HLT umísťoval v tehdejší bodovací mánii na předních místech, jinak se hrálo po studentských klubech a pak ty večírky......
Poté, co M.Veselovský přesídlil do Brna, kapela začala stále více inklinovat k folkrocku, elektrifikovala se a začala budovat nový repertoár na textech M.Obenause a hudbě Petra Veselovského a Zdeňka Pánka. A.Juchelka přesídlil do U.S.A., přišel Mikuláš Pánek (shoda jmen) a Petr Večeřa z Free Jazz Tria vypomáhal na bicí. HLT opět objížděl kluby a nejrůznější přehlídky, z tohoto období pochází již razantním zvukem podložený vlastní autorský repertoár, nezaměnitelná je již rocková kytara Z."Jima" Pánka, která určovala celkový ráz skladeb. S tím, jak hráči zapadli do pracovního procesu, zakládali rodiny a rozbíhali se po republice, postupně přicházela únava a nastoupl klasický závěrečný scénář - vyhasínala radost z hraní i chuť hrát. Byl zde ale happy end v podobě manželství Petra Veselovského a Zuzky Krňávkové, smutným se naopak stal nedávný odchod Mirka Veselovského z tohoto světa. Petr Veselovský pokračuje v příležitostném hraní v opavské skupině YABBA, kytara Zdeňka Pánka odpočívá v koutě, zatímco její majitel na přelomu tisíciletí primátoruje Bystřici pod Hostýnem.
BITTOVÁ & FAJT
Jestliže bychom chtěli hovořit o osobnosti schopné překlenout hudební žánry a syntetizovat jejich prvky do osobitého zvuku, pak je určitě řeč o Ivě Bittové. Poprvé v životě jsem ji potkal na koncertě v Mariánském Údolí a to na "Ještě jsme se nedohodli" a "Pro pocit jistoty". Přijela jako divák. Tehdy byla známá jako herečka divadla Na provázku . Hrála a zpívala v Baladě pro banditu nebo také v Pohádce máje od Mrštíků a v mnoha jiných hrách a rolích. Většinou to bylo spojené s muzikou, kterou vždy měla nejraději. Proto časem uvažuje o odchodu z divadla . Předtím však navštěvuje profesora Rudolfa Šťastného z Moravského kvarteta, u kterého cvičí na housle, které ji chytily natolik, že zájem o divadlo ustupuje. Láká ji být více zpěvačkou a hudebnicí než herečkou. Je přesvědčena, že prezentace dobré hudby je poctivější záležitost , obnažující člověka takového jaký skutečně je. Jednou si zašla Iva zazpívat na zkoušku jedné skupiny, která neměla název a ani nikdy veřejně nevystupovala. Výsledek na této zkoušce byl úplně jiný než si všichni představovali, a tak nakonec z této kapely zůstali Iva a bubeník Pavel Fajt. Opravdu nezvyklá kombinace housle a bicí, ale kupodivu jim muzika šla. Pavel začínal bubnovat v brněnské skupině "NUKLEUS"-- jednalo se původně o jazzrockové obsazení, které moc Fajta nebralo. Nakonec odešel do skupiny "JEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI". Pak se objevoval v různých kapelách, ale spíše jako host nebo záskok. Populární byl také se svými plechovkami a skleničkami v písničkách Vaška Koubka. Ovšem muzika, kterou produkoval s Ivou byla natolik nezvyklá a přitom zajímavá svou koncepcí, kde se křížily dva světy. Bittová přicházela z čistě folklórního prostředí, zato Fajt inhaloval kdejakou rockovou avantgardu. Prolnutím těchto dvou rozdílných pohledů na hudební prostor vzniká nenapodobitelný kříženec folku, vážné hudby a rocku. Jde o velmi těžko zařaditelný zjev na tehdejší české scéně vůbec. Bittová a Fajt byli dalšími vystupujícími v M.Ú., kde publikum u této dvojice opět zabralo, vyžadovalo přídavky a ocenilo sympatické vystoupení. Opět jedna sestava, kterou akceptovali jak folkaři, tak jazzmani, nebo i jiné intelektuální vrstvy publika.Od koncertu v M.Ú. uplynulo bezmála sedmnáct roků a u obou protagonistů došlo již dávno k rozchodu a každý hledá stále svoji cestu, ale u mě zanechali pocit, že oba mají předpoklady být hudebníkem, vyjadřujícím člověka v jeho přírodní podstatě.
JIŘÍ DĚDEČEK
Pokud bych měl heslovitě charakterizovat písničkáře Jiřího Dědečka tak by to vypadalo asi takto: vychází z městského folku --- dlouholetý spoluhráč Jana Buriana --- v písních používá jemný humor se smutným podtextem --- je to kabaretní typ --- dokáže písničky vylepšovat hereckým podáním a také spojovacím slovem --- které je často peprné, promyšlené a pointované. Jiřího Dědečka jsme odchytli na poslední chvíli na olomouckém Tvarůžku(kdysi soutěž humoru konaná v S klubu), která tehdy proběhla souběžně s naší akcí. Původně měla vystoupit Dáša Voňková, která na poslední chvíli prý onemocněla. Dědeček sice zcela jinak nasměrován - nezklamal a naopak posílil již tak dobrou atmosféru. Jeho humor okamžitě zabral . Jelikož jsme se nacházeli ve společenském sále uprostřed továrny Morávia, musel samozřejmě Dědeček jednu tovární najít a zazpíval dnes již velice známou Holky z ČKD. Určitě svým humorným projevem vyrovnával klima mezi vážnějšími úseky (Bittová + Fajt nebo Jablkoň). - nezapomenutelná vzpomínka ---
DĚSNĚ FAJN
Já bych rád představil kapelu. "DĚSNĚ FAJN" je jen část názvu. Jiné kapely rozšiřují obsazení nebo nástroje, my rozšiřujeme jenom název. Plný název zní "STŘEDNÍ ESTRÁDNÍ SKUPINA DĚSNĚ FAJN, NOSITEL VYZNAMENÁNÍ, SOUTĚŽÍCÍ O TITUL" . ------ Ještě mi dovolte, abych představil naši sólovou zpěvačku ----- Milena Koudelová umělecké jméno Koudelková ------- a na druhé straně pódia Jaromír Sedláček mladší. Tátu Jardy Sedláčka mladšího jistě všichni dobře znáte, jmenuje se Osvald a je to vyhlášený opavský nimrod, bývalý lesní myslivec. Prosím Vás, pokud se Vám bude zdát, že zpíváme nebo hrajeme falešně, tak to je omyl, protože my poprvé v dějinách hudby užíváme na místo běžně užívaných stupnic mollových a durových, stupnic Celsia a Fahrenheita.. ------- První a hned poslední písnička, kterou Vám nyní zahrajeme, kterou se s Váma rozloučíme, ty ostatní to už budou jenom přídavky, tak ta se jmenuje "PRVŇÁČCI JDOU VESELE NA BRIGÁDU" a je to píseň o vstupu do života. ---- Ještě bych Vás všechny velmi rád srdečně pozdravil známým severomoravským folkovým VÉČKEM, tady je.
JABLKOŇ
Tehdy dvě kytary a něco kolem stovky perkusí, to byl Jablkoň. Ingo Bellman, Ivan Podobský a v dnešní sestavě nezbytně očepičkovaný Martin Němec, který někdy v roce 1976 na vojně potkal Inga Bellmana. Po nástupu do civilu začínají společně hrát a brzy se přidává Ivan. Ivan na bicí původně nikdy nehrál a na tu svoji baterii se naučil, aniž by byl zatížený znalostí na nějaký bicí nástroj. Původně měl Ivan zpívat, protože studoval hudebně - dramatické oddělení na kozervatoři a ještě předtím balet. Pak prý doslova náhodou dostal jako dárek bonga, které ihned vyzkoušeli a zjistili, že je to náramné obohacení o obrovskou zvukovou škálu barev. Jablkoňské heslo znělo:"Každá věc je potencionální hudební nástroj". Na všechny ty hřebíky a krabičky od tabáku hrají nikoliv proto, aby se jim lidé smáli, ale oni v těch hřebících nacházejí zvuky a hudbu. Vzpomínám si, že právě pozorování vzniku zvuku bylo vždy u této kapely nejzajímavější. V roce 1979 vystoupením na Pražských jazzových dnech začíná veřejné hraní tria. Přestože byli těžce zařaditelní a neměli mnoho příležitostí k hraní, vítězí v roce 1982 na Vokalíze. Pozvání na Folkový kolotoč v Břeclavi v roce 1984 bylo v jistém smyslu zlomem . Od této doby byli v povědomí většiny publika jako folková kapela. To bylo pro ně myslím dosti důležité, protože folkových akcí bylo hodně a tím pádem měli kde hrát. Na folkové akci v Mar Údolí Jablkoň vytvořil klima s vlivy , které byly velikým zpestřením a mocným impulsem pro publikum. Když dohráli, následoval obrovský hukot a přídavky.
© Copyright © design.vnor.2020
TŘI
Myslím, že sestava tehdejší folkové přehlídky v říjnu 1985 se podařila více, něž jsme si představovali. Tehdy stále ještě zakazovaný Pepa Nos se najednou objevil v M.Ú. Je zajímavé, že právě olomoucký kulturní soudruh inspektor Tylšar původně podal hlášení již v roce 1976 na tehdejší Středočeskou krajskou agenturu a paradoxně pouze za to, že si při vystoupení zul boty. Pepa dostal od agentury půlroční dištanc. Takových zákazů byla spousta. V našem regionu nehrál dost dlouho, zřejmě díky s.Tylšarovi. Ale právě on do M.Ú. Pepu povolil. Nedokázal jsem si to tenkrát vysvětlit. Původně jsem si myslel, že se Pepa schoval za název TŘI, ale v den koncertu jsem to pochopil. Objevili se z ničeho nic dva pánové z Stb a dokonce se představili. Mluvili jen s naším zřizovatelem a ten nám tlumočil, že máme údajně Pepovi vyřídit, aby během své produkce nemluvil, ale jen zpíval. Pepa byl trnem v oku pro všechny ty kulturní dohlížitele již pěkně dlouhou dobu, vždyť svojí politickou přímočarostí navazoval trochu na Kryla, a to ještě dávno před Chartou a dávno před Nohavicou a Dobešem a dokonce ještě dřív než se ve svých textech zpolitizoval Jaroslav Hutka. Dala se mu vytýkat jednoduchost hraní, někdy až dětinské rýmovačky a nevybíravost zbraní při útocích na posluchačské bránice.
Pepa Nos, jinak učitel angličtiny, francouštiny, vedoucí kurzů jógy, je rodákem ze slezké Vidnavy(nar. 16.5.1949) a potomek lidového řezbáře z Valašska. Někteří lidé postiženi fízlománií hledali u Pepy kdeco (podepsání spolupráce atd.). Skutečnost byla úplně jiná, třeba v pražském vysokoškolském klubu Luridica dostával honorář 180 Kčs za údajné "uklízení silně znečištěného klubu".
Účinkoval také s různými folkaři ze sdružení Šafrán i jinými, ale musím připomenout delší spolupráci v triu s basistou Jardou Kovářem(z bývalých Blátotlaček) a houslistou Slávkem Formanem, kde se vybudily i nejmenší odstíny jeho hudebního nadání a především improvizační schopnosti.Tehdy jsem měl pocit, že ho hudba začala čím dál víc bavit. .Jsem přesvědčen a budu stále tvrdit, že tato sestava, ve které také vystoupili v M.Ú., se stala na jeho dlouhé pouti tím nejlepším, co kdy udělal . I dnes po dlouhé době, pokud si poslechnem záznam tohoto koncertu, to už není talent, to je kus hotového stylu.