Kdysi brněnská skupina "Pro pocit jistoty" nepatřila v žádném případě mezi bezzubé zástupce českého alternativního rocku, a byla vlastně  pokračováním  skupiny "Odvážní bobříci".

Odvážní bobříci byli tehdy velkým zjevením na tehdejší nejen brněnské scéně. Hlavními protagonisty seskupení byli dva spolužáci Ivo Horák a Pavel Barša. Hráli vlastní tvorbu, která byla snad programově primitivní. Jejich krátké skladby nabité doslova energií si získaly okamžitě mladé publikum. Myslím, že šlo v tomto případě především o jejich projev při vystoupení, který nebyl předstíraný. Hlavním nástrojem kapely byl expresivní zpěv Ivo Horáka, který dokresloval improvizací melodický saxofon Julka Vaverky. Posluchač byl mnohdy šokován už samotným námětem písně.

Někdy v roce 1983 se  torzo "Odvážných bobříků postupně mění v sestavu "PRO POCIT JISTOTY" a to po příchodu vůdčí osobnosti excentrika Martina Dohnala. Jako jediný z nich měl klasické hudební vzdělání. Na klavír hrál od šesti let a již v útlém věku samostatně komponoval. Dohnalovy hudební kompozice  jsou energickou bombou na základě výrazné ostré rytmiky spřádající složité pletivo instrumentálních a expresivních hlasových partů Ivo Horáka "kouskovaných" v rámci jedné skladby. Během hraní dochází  k nečekaným zvratům v takové frekvenci, která zdatného posluchače posunuje  někam do spodních proudů. Pro pocit jistoty údajně odehráli jen kolem patnácti vystoupení, ale přesto tehdy patřili  mezi to nejzajímavější  na  české hudební scéně osmdesátých let.

​