Duo saxofonisty a klarinetisty Jiřího Durmana s basistou Miroslavem Posejpalem patří k nejoriginálnějším souborům české alternativní scény - jejich hudba je těžko zařaditelná, objevují se v ní jazzové vlivy, ohlasy soudobé evropské hudby i etnických kultur , stejně jako meditativní prvky, přičemž řada skladeb vzniká přímo na pódiu.

Spolu hrají už od roku 1972, jako duo programově vystupují od roku 1975, známými se stali díky vystoupení na Pražských jazzových dnech v roce 1977, nechyběli však ani na dalších ročnících PJD, už v následujícím roce hráli na Bratislavských jazzových  dnech  a  v  roce 1980 na jazzovém festivalu v Lipsku. Celou dobu se snažili o prosazování vlastní koncepce, jež stojí mimo škatulky: “Snažili jsme se najít cestu pro člověka, který je ze střední Evropy, tedy nehrát čistý jazz nebo další importované styly, protože vznikly v jiném kontextu. Snažili jsme se  o syntézu možností, které nabízí dnešní svět, ale stejně důležitá jako asimilace hudebních i mimohudebních vlivů z celého světa, byla i selekce všeho, co jsme necítili jako skutečně podstatné. Vždycky nám šlo o to, aby naše hudba byla co nejprostší, podstatná byla vnítřní opravdovost. A  v  hledání  vlastní cesty  nám  nakonec  pomohlo  to, že jsme hráli  v   tehdy  nezvyklé   malém   obsazení, protože duo, byť se nám v něm zpočátku hrálo těžko, nás v jednoduchosti vedlo a umožňovalo nám lépe jít mimo vyjeté cesty. Celé východisko naší  tvorby však není pouze hudební, šlo nám  o to najít autentický lidský postoj a přístup k životu”. V letech 1982 a 1983, když už měli zmapované možnosti dua, ve kterém zkoušeli nejrůznější nástrojové kombinace, neboť se  vždy  snažili  obsáhnout  více nástrojů a pracovat jako multiinstrumentalisté, vystupovali v rozšířeném obsazení o bubeníka Jana Schneidera, kterého později  vystřídal    percussionista     Miroslav   Kodym .Nedlouho po tom roku 1984 koncertovali v Žatci. Tento koncert později vydala anglická firma Leo Records. Vždy stáli mimo škatulky, proto nevystupovali často, ovšem jejich koncerty byly vždy zážitkem. V roce 1988 natočili jednu ze svých instantních kompozic, která vyšla v roce 1992 na kazetě. V posledních letech hrají  nejčastěji na vernisážích, protože našli několik výtvarníků, s nimiž souznějí. “V poslední době jsme přešli k elektrické podobě, jež rozšiřuje zvukové možnosti. Po letech spontánních skladeb, jež vznikaly přímo na pódiu, přecházíme od čistě subjektivních výpovědí k určitému, předem danému řádu - koncert má koncepci, často se blíží až normální skladbě, kde je improvizace podřízena předem určenému závěru. Nejzajímavější je na tom hledání hranic, kdy je daná struktura ještě natolik schopna unést improvizaci, a kdy tě při tom neomezuje.”